Spolupráce s Charitou Ostrava

Co mě přivedlo právě do Charity Ostrava?

Jedna má kamarádka Táňa pracuje v Charitě a jednou mne poprosila, zda bych nemohla zařídit věnování voucheru od hotelu, kde jsem v té době pracovala. Jednalo se o voucher k ubytování, který jsme věnovali do tomboly v rámci jednoho charitativního plesu. To byla má první zkušenost. Od té doby jsme byli v kontaktu a řešili jsem ještě další věci, jako například ubytování pro pracovníky hospicu Sv. Lukáše v jednom úchvatném hotelu v Beskydech. 

Pak jsem se tak nějak rozrodila a začala jsem chodit s mladším synem jako dobrovolník do Charitního domu Sv. Václava dělat společnost babičkám a dědečkům, kteří nemají žádnou rodinu či blízké, nebo mají, ale většinu času stejně tráví v domově sami. A co mne k tomu přivedlo? Když má babičky Blaženka umřela, zůstal mi dědeček. Nebudu popisovat stav celé naší rodiny, protože každý určitě máme ty své problémy a ne vždy je to ideální stav… Rodinu si hold nevybíráme. Ale na základě vlastních zkušeností si pak můžeme vytvořit tu svou – novou :). Ale zpátky k pointě. Z celé naší rodiny jsem byla jediná, kdo za dědečkem pravidelně chodil, pomáhal mu. Ke konci jeho života jsme si denně volali, abych věděla, že je v pořádku, když jsem zrovna za ním s dětmi nešla na návštěvu. Jednoho dne mi však nebral telefon. Nemohla jsem se k němu hned rozjet, tak jsem volala do domova, kde žil, jestli mi nemohou něco říct nebo ho jít třeba zkontrolovat. Žil v domově důchodů, kde měl svou garsonku. Paní mi tehdy do telefonu řekla, že přesně neví, zda se jednalo o mého dědečka, ale že zrovna dnes někoho odvezla sanitka. Na chvíli jsem přestala dýchat a modlila se, ať to není on… Ale bohužel byl. Než jsem zjistila, kde leží a co se stalo, tak to trvalo asi dvě hodiny, moc se se mnou nechtěl nikdo bavit. Čekala jsem až mi můj otec pohlídá mého staršího syna a rozjela jsem se do nemocnice se srdcem v krku a špatným pocitem… Když jsem dědečka našla, chtěla jsem křičet a brečet zároveň, ale snažila jsem se být silná… Ležel v malém pokojíčku o dvou postelích a jedné židli. Byl po mozkové mrtvici a byl ochrnutý na půl těla. Nemohl si sednou, utřít si pot z čela, napít se… Jeho první slova byla: prosím napít. Kéž bych tam s ním mohla být 24 hodin denně. Kéž bych tam mohla být, když se potřeboval napít, pohladit… Věřil, že se vrátí do svého bytečku, do své postele. V nemocnici byl 3 dny.. Jednou večer, když jsem zrovna kojila Peťu, zvonil mi telefon, manžel ho zvedl. Když jsem ho slyšela jak říká, jestli to mohou říct jemu, že žena zrovna kojí, tak nějak jsem tušila … Dědečkovi se zastavilo srdce, umřel. Věřte nebo ne, zase mi tečou slzy jako hrachy, když to píšu… Uplynuly už 3 roky. Jsem nesmírně vděčná, že se dožil našeho prvního syna. Vždy říkal, jak byl šikovný a měl slzy na krajíčku při každé návštěvě. Dědeček se hodně trápil, když umřela babička.. Byli spolu skoro 50 let. Teď vím, že už jsou spolu a snad na nás koukají z nebe… 

Neustále je mám oba v srdci a nemůžu na ně zapomenout. Vděčím jim za hodně! A to mě přivedlo k myšlence začít chodit za starými lidmi. Ať je nám pět, dvacet nebo sedmdesát, nikdy nebudeme chtít být sami, zavřeni mezi čtyřmi stěnami. Vždy budeme toužit po obětí, přítomnosti dalšího milovaného člověka. 

Uživatelé v domově Sv. Václava mají úžasnou péči, je tam skvělý personál, o tom nepochybuji. Ale doma je doma… Neustále říkám manželovi, ať děláme vše proto, abychom mohli do konce života být spolu někde na chatě v lese obklopeni přírodou a našimi dětmi, vnoučaty… 

Chvíle, které mohu trávit v domově mě vždy dobíjí, ale zároveň emočně vybíjí. Obdivuji všechny ty, kteří pracují v těchto službách denně a dokáží každý den do práce přinášet radost a lásku. 

Někdy zapomínáme na to důležité v našich životech a zaměřujeme se na to, co je pomíjivé… Nevážíme si toho, co máme a stále si stěžujeme na to, co bychom chtěli. Toužíme po dokonalosti a nevidíme svou vnitřní krásu. Soudíme ostatní a hodnotíme ostatní, místo toho, abychom se zaměřili na sebe a na naše činy. Přehlížíme věci, které se nás netýkají… Raději napíšeme smsku než abychom se sami vydali za někým a objali ho.. Tak nějak se vzdalujeme a netrávíme čas s těmi, které milujeme… 

Zastavte se na chvíli, zavřete oči, zhluboka se nadechněte a vnímejte, co se děje s vašim tělem, myslí… Cítíte to? To je život… ŽIJ!

                            „Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.“                                       

„Žij, jako bys měl zítra zemřít. Uč se, jako bys měl navždy žít.“

Mahátma Gándhí 

„Žij každý den, jako bys právě v něm měl prožít celý svůj život.“
Vasilij Vasiljevič Rozanov